Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

O osudech poslední židovské rodiny z Vlachova Březí

POSLEDNÍ KAPITOLA

(O osudech poslední židovské rodiny z Vlachova Březí)

1. Úvodem

Jen několik údajů pro celkovou orientaci o židovském osídlení ve Vlachově Březí:

O vlachobřezském židovském hřbitově je nejstarší písemná zmínka z roku 1692, o židovské modlitebně z roku 1711, o synagoze z roku 1787. Naopak poslední slavnost v synagoze – svatba – se konala v roce 1920, poslední pohřeb na místní hřbitov v roce 1932.

Počty lidí: Již v roce 1618 zde podle písemných záznamů údajně žilo 58 osob židovského vyznání, v roce 1828 při sčítání jich bylo registrováno dokonce 128. Ještě v roce 1880 je zaznamenáno 108, ale v roce 1910 už jen 33 a v roce 1930 pouhých 7 osob. Z toho 5 patřilo k naší rodině (matčin otec Albert Stern, moji rodiče, moje sestra a já jako nejmladší).


 

2. Naše rodina a Vlachovo Březí

Můj dědeček Albert Stern měl ve Vlachově Březí obchod a malé zemědělské hospodářství. Zažil si jistě své: vždyť v době, kdy mu už bylo více než 70 let, musel pochovat svoji druhou manželku a 28letou dceru, které zemřely na následky epidemií, jež zachvátily Evropu hned po skončení první světové války, a jeho milovaný 21letý syn Arnošt padl v roce 1915 na frontě v Karpatech. Ale nakonec přece jen mohl dožít svůj dlouhý život u své nejmladší dcery - mé matky – v zaslouženém klidu jako zdravý, stále čiperný a všude dobře známý, respektovaný a oblíbený starý pán, obklopený svou zbývající rodinou včetně vnoučat. Když v listopadu1932 ve věku 89 let po kratičké nemoci pokojně zemřel, byl pohřben s velkou slávou a za účasti celého městečka na místním židovském hřbitově.

Nedožil se tedy – ke svému štěstí – onoho lednového dne roku 1933, kdy se v sousedním Německu dostal k moci jakýsi Adolf Hitler, což se později ukázalo jako událost, která měla tragický, osudový vliv nejen na naši rodinu, ale na průběh dějin celého státu, celé Evropy a celého světa.

Moje matka Ema, dívčím jménem Sternová, se už přímo ve Vlachově Březí narodila. Můj otec Emil Lederer pocházel z blízké Volyně a do Vlachova Březí se přiženil v roce 1920. Převzal obchod, zvětšil přístavbou dědův dům čp. 12 a vybudoval si slušnou existenci. Byli jsme tehdy ve Vlachově Březí už jen jedinou ucelenou židovskou rodinou, ale naprosto bezproblémově sžitou s místním prostředím. Mohu, myslím, s dobrým svědomím říci, že moji rodiče byli obecně oblíbeni, neměli nepřátel a Vlachovo Březí bylo jejich skutečným domovem. Nic jiného si opravdu nikdy nepředstavovali než poklidné pokračování a dožití svých let ve vlídném prostředí tohoto pokojného, příjemného městečka, kde všechno probíhalo známým, odjakživa zavedeným způsobem, kde každý každého znal většinou už od dětství a mohl počítat s tím, že nic mimořádného se přece ani nemůže stát.

 

3. Zvrat

Jenže svět se začal vyvíjet úplně jinak. Nebudu zde podrobněji probírat události všeobecně známé: světová hospodářská krize; hulákající Hitler, stále agresivnější a krok za krokem likvidující jednu podmínku versailleského míru za druhou; sudetští Němci využívaní pro Hitlerovy cíle, což bylo postupně stále výrazněji znatelné nikoliv v ryze českém Vlachově Březí, ale kupříkladu už v blízkých Prachaticích. Pak první a druhá mobilizace, načež přišel Mnichov: zmrzačená republika, hranice kousek za Husincem, spousty uprchlíků, ale co nejhoršího - konec demokracie, nový, zcela změněný vnitřní politický režim státu, umožňující krysám , aby začaly vylézat z děr.

A Hitler - a po něm mnozí jiní – věděli naprosto bezpečně, nepochybně a nevyvratitelně jednu zásadní věc: že všechno zavinili židé.

To byl v dějinách nikoliv nový, ale už stokrát, tisíckrát osvědčený recept. Židé mohli za všechno: za špatný mír po první světové válce, za hrozbu války nové, za hospodářskou mizerii, za cokoliv, na co si vzpomenete. A přitom byli tak krásně snadným terčem!

Bylo by - když na to dnes myslíme – iluzorní si představovat, že Vlachovo Březí, toto doposud poklidné závětří, mohlo v takovém postupně šílícím světě zůstat nějakým ostrůvkem, jehož by se netýkalo, co se dělo kolem. Žili jsme v naivní představě, že židé ve Vlachově Březí přece nemají nepřátel – ale jednoho dne na přelomu let 1938 - 1939 jsme našli vlachovobřezský židovský hřbitov zpustošený, poválené pomníky, přeražené náhrobní kameny. Samozřejmě se nikdy nevyšetřilo, kdo to udělal.

 

4. Protektorát: nacismus a židé

Než se budu dále zabývat situací našich rodičů ve Vlachově Březí, je možná vhodné a asi i zapotřebí dnešní generaci nejdříve alespoň stručně připomenout, jak se postavení židů vyvíjelo v celém státě poté, co byl 15. března 1939 okupován zbytek republiky a zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava.

Protižidovské akce v Protektorátu začaly být řízeny centrálně podle vzoru nacistického Německa. Postupně byla zaváděna opatření směřující krok za krokem k tomu, aby židé byli společensky úplně izolováni, lidsky poníženi na úroveň jakýchsi podlidí, hospodářsky totálně ožebračeni, zkrátka aby byli zbaveni všech práv, svobod, majetku a nakonec i života.

Jen na ukázku několik příkladů ze zmíněného procesu:

Židé museli odevzdat věci, které trochu zpříjemňují či usnadňují život: radioaparáty, telefony, jízdní kola a veškeré dopravní prostředky. Nesměli držet domácí zvířata, kupříkladu psy. Pohyb židů byl omezen jen na určitou denní dobu a určitá místa, platil pro ně zákaz vstupu do většiny restaurací, nákup byl dovolen jen v určité hodiny. Potravinové lístky pro židy byly zvláště označené a příděly na ně ještě podstatně chudší než pro ostatní české obyvatelstvo. Pak řada opatření mnohem zásadnějších:

Židovské děti nesměly chodit do normálních škol. Byl vydán obsáhlý seznam povolání, která židé nesměli vykonávat, zejména povolání intelektuální, jako třeba medicínu a advokacii, obchod, a všechna pracovní místa ve veřejných službách byla pro židy vyloučena. Jeden ze stěžejních protižidovských kroků byl vyhlášen dokonce již 21. června 1939, kdy říšský protektor Neurath vydal nařízení o tzv. arizaci židovského majetku: židé nesměli nadále disponovat svým majetkem, docházelo k rozsáhlým konfiskacím jejich obchodů a nemovitostí, které byly převáděny do německých a kolaborantských rukou. A nesmím ani zapomenout na jedno nařízení opsané přímo ze středověku: všichni židé museli být označeni zvláštním znamením. Museli nosit na šatech přišitou nápadnou žlutou židovskou hvězdu - to aby si snad někdo tyto tvory nespletl s normálními lidmi

Připomněl jsem jen některá z bohaté historie protižidovských akcí, a to jen jako doklad, že nic, ani žádná maličkost, nebylo ponecháno náhodě.

Ale toto všechno byl pořád ještě jen začátek, jen jakýsi první stupeň. „Konečné řešení židovské otázky“, jak se celý systém elegantně nazýval, mělo mnohem velkorysejší cíle: ne pouhé týrání židů, ale jejich fyzickou likvidaci, jejich odstranění z povrchu zemského.

Celé schéma lze stručně zrekapitulovat takto:

V průběhu prvního, výše zmíněného stupně opatření byli židé především dokonale zaevidováni, označkováni zvláštním znamením a tak odděleni od „normálních lidí (a ovšem jen tak mimochodem obráni o majetek).

Mohl nastoupit stupeň druhý: za ústřední soustřeďovací místo byl zvolen Terezín a vytvořeno tam ghetto, kam byli židé podle přesného časového harmonogramu postupně z jednoho okresu po druhém sváženi. Pro naprostou většinu z nich byl ovšem Terezín jen přestupnou stanicí, neboť následoval

Stupeň třetí, stanice poslední. Tam už pojem „konečné řešení“ nesloužil jen jako okrasný termín, ale byl proveden doslovně. Na území Polska byla k tomuto účelu vybudována řada likvidačních táborů, v nichž našlo uplatnění a zdokonalení mnoho metod hromadného vraždění, včetně té nejproduktivnější – plynových komor. Největší „slávu“ si získaly tábory Osvětim, Treblinka, Majdanek.

Vskutku nelze nacistům upřít organizační talent. Jejich systém likvidace židů byl opravdu celistvý, cílevědomě promyšlený, neustále zdokonalovaný, přímo vědecky propracovaný, efektivně řízený. Provázaný soubor: začínající tím odebráním rozhlasových přijímačů a končící vraždou milionů lidí.

Po válce se mě různí lidé ptali, proč se přece všichni židé prostě nevystěhovali? Takový dotaz ukazuje, že zcela zapomněli, jaká byla tehdy situace. V dobách, kdy normální vystěhování ještě vůbec přicházelo v úvahu, tj. za existence Československé republiky, si nikdo nepřipustil, že by věci mohly dojít až tak daleko – vždyť přece už nežijeme ve středověku, říkalo se. Opustit domov, rodiště, prostředí, kde má člověk vybudovanou existenci, a to v době , kdy má rodinu, malé děti, a netuší, čím by se mohl v cizině živit – to není jednoduché rozhodnutí ani dnes, kdy cestování a stěhování je již nesrovnatelně běžnější i snadnější. Ale i kdyby se byl tenkrát někdo rozhodl pro vystěhování, je třeba vědět, že žádný stát již nebyl ochoten poskytnout přistěhovalecké povolení bez naprosto nehorázných finančních podmínek. Kupříkladu pro vystěhování do Palestiny, která tehdy byla britským mandátním územím a pro židy asi přicházela nejvíce v úvahu jako přistěhovalecká země, si Anglie kladla jako základní podmínku složení poplatku za takzvaný certifikát, a to plných 1 000 anglických liber. To byla tenkrát zcela fantastická částka, pro lidi ze středních vrstev, jako byli moji rodiče, naprosto nedosažitelná. Obdobně USA pro udělení přistěhovaleckého povolení vyžadovaly tzv. affidavit, což byla listinná záruka, kterou musel dát nějaký movitý americký občan za přistěhovalce. Velká většina států byla přistěhovalcům uzavřena úplně. A to nemluvím o tom, jak stále těžším bylo získat povolení zdejších úřadů. O emigraci ještě poznámka: Jak se prozradilo po válce, existovaly i státy, všeobecně považované za slušné a demokratické, do nichž židé z Německa prchali ilegálně přes hranice, a tyto státy uprchlíky, kterým se už podařilo hranici přejít, často vracely zpět do Německa, tedy na jistou smrt, a to dokonce i děti. Ano, je řeč o Švýcarsku.

Židé prostě v té době nebyli ničím jiným než štvanou zvěří, nikdo o ně nestál. Vlády mnohých takzvaně demokratických států zcela klidně, lhostejně přihlížely k tomu, co se se židy děje v Německu a na územích Německem obsazených.

Není asi od věci i zde na tomto místě ještě připomenout – ačkoliv je člověku úzko už jen při tom pomyšlení – že kdyby nacisté byli bývali měli dostatek času, pak by to, co si tak perfektně „natrénovali“ na židech, provedli i s dalšími „nevhodnými“ národy. A Češi bylo v tomto směru jedni z prvních kandidátů.

Židů stačili nacisté za tak krátký čas, za pouhých několik let, povraždit 6 milionů, a existují dokumenty o tom, že „produktivita“ jejich průmyslově organizovaného vraždění se neustále zvyšovala.

Pro mladé generace toto všechno dnes už možná zní skoro jako vyprávění pohádek. Občas, když slyším různé pochybnosti na toto téma od mladých lidí, uvažuji, kolik toho škola zůstává dlužna ve výuce historie 20. století. Říkám si, že by snad mělo být pro každého přímo povinné, aby si jednou v životě přečetl kupříkladu alespoň ústřední protokol ze zasedání norimberského soudu s nacistickými vůdci.

 

5. Osud rodičů

A teď, po tomto exkurzu, v němž jsem se pokusil vylíčit situaci celkovou, bez jejíhož připomenutí nelze ani pochopit situaci jednotlivců, se mohu opět vrátit k Vlachovu Březí a naší rodině.

Rodiče se nemohli dostat ven z Protektorátu. To bylo, jak výše vysvětleno, zcela nad jejich možnosti. Ale jak už to bývá, pro své děti dokážou rodiče zvládnout i to, co se zdá být zcela neuskutečnitelné: dokázali zařídit, že jsme se já na podzim 1939 a o málo později též moje sestra dostali prostřednictvím organizace, která pomáhala zachraňovat děti, do Dánska, a tím nám doslova znovu darovali život.

Odeslat děti do neznáma, to nebyl pro rodiče zcela jistě žádný lehký krok – ani psychicky, ale ani finančně. Vynaložili na to všechno, co jim ještě zbývalo. Jenom díky jejich prozíravosti a obětavosti jsme ušli osudu, který čekal je.

A jaký to byl osud?

Protižidovská opatření, o nichž píši v předcházející kapitole, ničila samozřejmě i existenci a životní podmínky mých rodičů. Otec musel opustit svůj obchod a zbývalo mu jenom jít dělat nádeníka do zemědělství, ačkoliv jeho zdravotní stav tomu neodpovídal – již dlouhá léta měl srdeční vadu.

Jsem však rád, že mohu říci, že se našli lidé, kteří se snažili ulehčit mým rodičům jejich těžký úděl a pomoci jim. Ale naopak nebylo by asi správné, abych si na tomto místě – ač to činím s nechutí – nepřipomněl, že i v tomto dříve tak přátelském Vlachově Březí se vyskytly lidské krysy, které se chtěly přiživit na neštěstí druhého.

Našel se místní kolaborant, který chtěl získat náš dům, a když u něho jednou někdo vytloukl okno, byli můj otec a jeden místní učitel v prosinci roku 1941 na příkaz gestapa zatčeni a odvezeni do Českých Budějovic. Ve vězení byl můj otec 6 týdnů gestapáckým způsobem vyslýchán a dostal se odtud ve zuboženém stavu, ale ještě živ, jen díky opakované intervenci z Vlachova Březí.

Brzy poté, co se otec z vězení vrátil, začaly v kraji deportace židů. Oba rodiče byli dne 18.4.1942 posláni transportem Akb do Terezína, kde zůstali jen několik dní, a hned 23.4.1942 byli transportem Al odvezeni do Polska. Tam je oddělili od sebe a ví se už jenom, že moje matka zahynula u Lublina a můj otec dne 4.7.1942 v jednom z nejhorších táborů, v Majdanku. Ostatně o jaký transport šlo, je zřejmé z toho, že z jednoho tisíce osob, které v něm byly, se vrátil pouze jeden, jeden jediný člověk.

Všechno pátrání po bližším osudu rodičů, které jsem po válce všemi možnými cestami zkoušel a hledal nějakou stopu, přičemž se postupně odhalovala celá hrůza jejich situace, nepotvrdilo nakonec jiný výsledek než beznadějnou zprávu o jejich smrti, přesněji řečeno zavraždění.

Po nedobrovolném odchodu rodičů z Vlachova Březí, kdy si směli vzít s sebou jen předepsanou váhu osobních věcí a v domě tudíž všechno zůstalo, se onen zmíněný kolaborant nastěhoval do našeho domu a krámu, a - jak mi napsal jeden svědek - „vzal si všechno, co se mu líbilo“. Co se mu dost nehodilo, přišlo do dražby, jíž se nestyděla zúčastnit další individua, která je mi také zatěžko nazvat lidmi, neboť mohli to být jenom takoví, kteří si zřejmě byli hned jisti, že „ten žid“ se už nemůže nikdy vrátit.

Vzornou ukázku „efektivnosti“ německé likvidační mašinérie jsem po válce našel v katastrální evidenci nemovitostí. Již dne 22.4.1942, to je v době, kdy rodiče byli teprve v Terezíně, a tedy ještě naživu, si Němci do katastru na dům čp. 12 ve Vlachově Březí dali zapsat: „Na základě rozhodnutí hlavního stanoviště v Praze pro vystěhování židů vloženo právo vlastnické Vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu.“

Věru se mi už nechce probírat další smutné podrobnosti o posledních měsících života mých rodičů ve Vlachově Březí a o jejich dalším osudu. Jen se snad ještě v této souvislosti nemohu nezmínit, že stejně jako moji rodiče bylo vyvražděno i celé naše velice rozvětvené příbuzenstvo, celá širší rodina mého otce i mé matky, prakticky všichni, kteří žili v Protektorátu; mezi nimi kupříkladu i bratr mého otce z Volyně a sestra mé matky z Vodňan. Ze všeho příbuzenstva přežil koncentrační tábor pouze jeden vzdálený příbuzný, původně lékař z Českých Budějovic, který se zázrakem zachránil přímo z Osvětimi, kde však zahynula jeho manželka i malá dcera, a vrátil se domů jako voják se Svobodovou východní armádou. Zahynulo rovněž všechno široce rozvětvené příbuzenstvo mé manželky; její matka a dvě mladší sestry byly zavražděny v tragicky proslulé Treblince.

K uzavření této kapitoly lze snad už říci jenom toto: Od těchto událostí uplynulo už více než půl století, a my sami jsme onu dobu s nehorázným štěstím přežili. Přesto jsou to pro nás stále věci tak živé, jako by se staly teprve včera. Nikdy nemůžeme, nikdy nedokážeme zapomenout; stále, při tisících příležitostí, zůstávají v našich myšlenkách, neuplynul a neuplyne den, kdy si je znovu a znovu v té či oné podobě nepřipomeneme. Všechno naše konání, všechen náš život byl, stále je a bude jimi ovlivněn.

A nikdy nedokážeme pochopit a nějak si srovnat v mysli, že se něco takového v údajně civilizované střední Evropě a v údajně civilizovaném dvacátém století mohlo dít a stát-- a mnozí vyhlášení bojovníci za lidská práva k tomu přihlíželi.

 

6. Únik

Je čas říci něco o tom, jak probíhal můj vlastní život, respektive život nás přeživších dětí.

Narodil jsem se ve Vlachově Březí v ještě hluboce klidném roce 1924. V krajně kritickém roce 1938 jsem dojížděl do gymnázia do Prachatic. Po Mnichovu byly Prachatice zahrnuty do Sudet a škola byla přeložena do Vodňan. Po 15. březnu 1939, po zřízení Protektorátu, jsem jako žid už dále nemohl v gymnáziu pokračovat. Jak jsem již uvedl v předcházejícím oddíle, v říjnu 1939 mne rodiče dokázali „odeslat“ do Dánska, které v té době ještě bylo svobodným státem. Život jsem si tím zachránil, ale zrovna jednoduché to nebylo ani pro mne, i když jsem tehdy přirozeně ani nemohl tušit či vůbec si připustit myšlenku, že své rodiče už nikdy neuvidím.

Bylo mi teprve 15 let, byl jsem tedy skoro ještě dítě a zvyklý spíše na školu, studium a všechno doma „u maminky“, rozhodně ne na samostatný život. Byl to pro mne opravdu prudký zlom. Najednou jsem přišel zcela nepřipraven do prostředí, kde jsem ani nebyl schopen se domluvit - z mluvené dánštiny nepochytíte ani slovo. Jazyky, které nás ve škole učili, mi nebyly nic platné. Na tělesnou práci jsem také zvyklý nebyl. Přitom prakticky jedinou možností byla práce na zemědělském statku, poněvadž pracovní povolení jsem nejen neměl, ale ani jsem je ve svém věku nemohl dostat. Peníze jsem samozřejmě také žádné neměl a úředně vzato jsem si ani nesměl žádné vydělat. Kromě toho Němci mě zbavili státního občanství, takže jsem byl bez státní příslušnosti.

Nicméně brečet steskem po domově by nebylo k ničemu. Bylo prostě třeba co nejrychleji nejenom zvládnout jazyk, ale ve všech směrech, po všech stránkách se „přeškolit“. Situaci ulehčovalo, že jsem nebyl zcela sám. Moje sestra, která se do Dánska dostala asi o 2 měsíce později, sice byla na místě hodně vzdáleném, ale bez kontaktů s češtinou jsem nezůstal, neboť v dosažitelné blízkosti nás bylo několik dětí z Čech, které přišly do Dánska stejným způsobem jako já. Mohli jsme se tedy vzájemně duševně podporovat. (Ostatně jedním z těch dětí byla i moje budoucí manželka.) A dodnes vděčně vzpomínám, že Dáni k nám byli vlídní a mělo pro nás pochopení.

Situace se relativně brzy zkonsolidovala, jenže co se zase nestalo: z Protektorátu jsem sice Hitlerovi unikl, ale Hitler přišel za mnou! 9. dubna 1940 vojensky obsadil Dánsko a Norsko. Věci vypadaly znovu katastroficky. Naštěstí válečné okolnosti Hitlera nutily, aby na severním křídle svých okupovaných území nevzbouzel přílišný odpor a udržel pokud možno klid, aniž by tam musel vázat nadměrné množství jinde potřebných sil. Dáni v čele se svým starým a milovaným králem Christianem X se postavili na ochranu místních židů, takže žádná protižidovská opatření zavedena nebyla, jenom jsme nesměli být příliš na očích. Tento zdánlivý klid byl přirozeně pouze otázkou času. Za nějakou dobu se začaly v Dánsku množit sabotážní akce a Hitler přitáhl otěže. Režim se nevídaně zostřil a jako vždy - první na řadě byli židé.

Rozběhly se perzekuce, ale domácí dánská policie se zachovala perfektně: přímo z okresní policejní stanice mně poslali varování, že mě gestapo v noci přijede zatknout. Bleskově jsem zmizel a schovával se postupně na různých místech. Prchali jsme ve dvou, moje přítelkyně (pozdější manželka) se samozřejmě musela také ze svého bydliště „ztratit“. Dáni byli ochotně nápomocni a to usnadňovalo přemísťování z jednoho úkrytu do druhého.

Taková hra s gestapem nám určitě nemohla vycházet donekonečna. Mnozí židé byli zachyceni a deportováni.

Nicméně ze země, která má moře, se přece jen dá vyklouznout snadněji. Moře mezi Dánskem a Švédskem bylo velice ostře hlídané. Nejkratší cesta přes průliv Öresund byla zcela neprodyšná. Museli jsme riskovat cestu nejdelší, přes Baltické moře. S malou lodí, která předstírala lov ryb, se nám podařilo po napínavé, dobrodružné, ale i pěkně nebezpečné, temné celonoční plavbě dorazit do pobřežních vod jižního Švédska, kde nás už zachytila a převzala švédská pobřežní stráž. Měli jsme zase jednou více než pořádné štěstí, žádná z četných německých námořních patrol nás nezkontrolovala.

 Na loď jsme dokázali dostat i moji sestru, která měla s sebou svoji tehdy pouhé tři týdny starou holčičku a jejíž manžel musel zmizet již dříve. Samozřejmě jsme všichni jeli jen tak nalehko, jakoby na malý výlet, nebyl čas ani možnost brát si nějaké zavazadlo. Šlo „jen“ o to, zachránit si holý život. A to se nám povedlo. Ovšem jako po tom prvním „přesunu“ z Protektorátu, znovu jsme se ocitli bez prostředků; všechno, co jsme mezitím v Dánsku už měli, tam zůstalo.

Sice k smrti unaveni a vyčerpáni, ale byli jsme opět v zemi svobodné, jedné z mála, která nebyla obsazena Němci, i když ležela uprostřed mezi obsazeným Norskem a Finskem. Švédové si úředně hlídali svoji neutralitu, ale ve Stockholmu přece jen připustili existenci neoficiálního československého úřadu, který byl podřízen exilové vládě prezidenta Beneše v Londýně. Bylo tedy možné zde získat nazpět ztracené československé státní občanství, takže jsem se hned mohl hlásit jako dobrovolník do československé zahraniční armády.

Do Anglie jsem se pak dostal speciálním anglickým vojenským letadlem, samozřejmě ilegálním a tajným, ve kterém jsem byl jediným Čechem a spolu s pěti Holanďany, kteří se obdobně hlásili do své holandské zahraniční armády.

Byl to tedy zase „divoký přesun, ale tentokrát už pod anglickou vojenskou režií. Ta opravdu myslela na všechno: Každý z nás před nástupem vyfasoval padák a samonafukovací člunek, načež nám jakýsi anglický seržant asi hodinu vykládal o tom, jak se s těmi věcmi zachází. Nikdo jsme jeho typicky seržantskému dialektu sice pořádně nerozuměli, ale podle té vnucené výbavy jsme pochopili, že nejde jen o „pozornost podniku vůči zákazníkům“, ale že se spíše počítá s možností všelijakého dobrodružnějšího zpestření cesty. Koneckonců letadlo muselo přelétávat okupované Norsko a nacisty ostře střežené námořní oblasti.

I tentokrát to dobře dopadlo, funkčnost výbavy jsme nemuseli v praxi vyzkoušet. Dopravili nás do Skotska v pořádku, jenom poněkud přemrzlé, poněvadž letadlo muselo letět ve větší výšce, než odpovídalo jeho vybavení, aby nebylo nepřítelem zasaženo.

Nastoupil jsem do československé zahraniční armády, která měla v Anglii svoji základnu a účastnila se akcí na západní frontě, naposledy u Dunkerque ve Francii.

 O svých vojenských zážitcích se snad ani rozepisovat nemusím. Každý voják v každé válce zcela běžně, jako každodenní normál absolvuje i celou škálu situací životu nebezpečných. Ale o tom všem už bylo navyprávěno, napsáno a nafilmováno dost a dost. Připadá mi, že všechny podobné příběhy už byly mnohokrát probrány a že není třeba k nim další přidávat. Ostatně lidstvo se pořádáním nových a nových válek pečlivě stará, aby pramen těchto příběhů nikdy nevyschl.

Jednu svoji osobní zkušenost z tohoto období, která se týká speciálně těch, kdož měli podobný průběh života jako já, bych však zapsat měl:

Po několik let jsem byl utečencem, tj. tvorem nikam nepatřícím, někde sice trpěným, ale kdykoliv vyhostitelným, ze strany státní moci veskrze nežádoucím. Naučil jsem se před svými pronásledovateli jako lovná zvěř prchat, kličkovat, schovávat se, ale nikdy jsem se jim nemohl postavit čelem. Poměr sil byl zcela nesouměřitelný.

A teď jsem se stal příslušníkem válčící armády a moje postavení se od základu proměnilo. Navzdory tomu, že na vojně máte nad sebou stupnici nadřízených a posloucháte jejich rozkazy, jste plnoprávným občanem - plnoprávným v nejširším smyslu toho slova, neboť jste najednou schopen bez váhání postavit se včerejšímu nepřemožitelnému nepříteli a bohorovnému pánu nad vaším životem a smrtí jako rovnocenný protivník, najednou se umíte nejen úspěšně bránit, ale i útočit, se samozřejmostí rozhodujete, jak dále postupovat a co se má dít, nejste trpným objektem, ale máte vlastní iniciativu. Řečeno souhrnně: jste perfektně vyzbrojen, a to po všech stránkách: doslovně i obrazně.

Z pozice ušlápnutelného červa jste se vrátil do postavení normálního, rovnoprávného člověka.

Mluvil jsem už dříve o jednom zlomu ve svém životě. Toto byl nepochybně další takový převratný zlom.

 

7. Návrat

Jako voják jsem se posléze dostal nazpět do Československa.

Na tento okamžik, na tento návrat jsme se po celých 6 let nevýslovně těšili. Vždyť právě naděje na návrat domů byla po celá ta léta oním světýlkem, k němuž jsme se upínali, k němuž jsme vzhlíželi a které nás v nejsvízelnějších situacích povzbuzovalo, pomáhalo překonat stesk, beznaděj, smutek, zoufalství.

Tato naděje jednoduše a prostě znamenala: vrátíme se přece zase domů, vyškrtneme těch šest šílených válečných let ze svých životů. Budeme znovu všichni, rodiče i my, žít normálně, a na zážitky z těchto časů si vzpomeneme teprve až budeme za mnoho let potřebovat nějaké historky pro vyprávění vnoučatům.

Všechno dopadlo jinak. Místo nezměrné radosti z návratu nastalo ono strašlivé, bezútěšné období marného pátrání po rodičích.

My jsme věděli jenom to, že odjeli do Terezína. Hledali jsme a věřili, že je přece musíme někde nalézt. V záznamech a na úřadech byl naprostý zmatek. Teprve postupně vycházelo najevo, co se stalo.

Jak smutně naše očekávání nakonec dopadlo, jsem popsal výše.

Moje sestra se vrátila do Československa, ale když jsme se posléze vzdali veškeré naděje, že by se rodiče ještě mohli objevit, vystěhovala se do Izraele.

Žije tam dodnes. Její děti sem už několikrát přijely, a i když se narodily v cizině a jejich otcem není Čech, cítí vztah k Česku a vždycky se zajedou podívat do Vlachova Březí.

 

převzato z knihy: Z dějin Židů ve Vlachově Březí ; Arnošt Lederer, Blanka Rozkošná